když se nezavděčíte

26.07.2023 
Dneska jsem si četla novinky na webu a mezi nimi informaci, že se Jitka Molavcová vdala. Já vám vůbec nevím, proč jsem si vždy myslela, že žije sama. Přišla mi taková opuštěná. Možná to vyplývalo z jejího smutného výrazu, kterým na mě působila. O to víc mě potěšilo, že se vdala a že i v tomto věku může láska kvést.

Zajímavá byla také informace, že zachránila život svému muži, když ho včas odvezla do nemocnice. V tu chvíli mě čtení začalo dostávat do doby, kdy můj partner vážně onemocněl a upadl do kómatu. A zrovna na tohle si nepřeji moc často vzpomínat. Protože i já ho zachránila tím, že jsem ho včas odvezla do nemocnice.

Jenže pak jsem narazila na větu, která už mě rozesmutnila a zcela oživila bolestné období. Jitka Molavcová uvedla: "Mám pocit, že náš vztah začal až ve chvíli, kdy přišla ta zákeřná nemoc, to se pak teprve ukáže, co v člověku skutečně je," . Bylo hezké číst, že to ty dva stmelilo ještě víc, až se nakonec vzali. Ano, říkává se to, že to utuží vztahy, rodinu.

Bohužel, v mém (našem rodinném) případě to nenastalo. A dnes, když píšu tyto řádky vím, jak silná její slova významově jsou: "...to se pak teprve ukáže, co v člověku skutečně je...". Nastal šok, co se ukázalo.

S procitnutím z kómatu a při následné rekonvalescenci u nás doma vůbec nepřicházely žádné pozitivní vztahové projevy typu - obejmutí, polibků, něžností, pozorností či nějaké radosti vůči mě. Péče, podpora se přijímaly jako samozřejmost. Odtažitost, chlad, nezájem doprovázený nekomunikací ..., to byly mé běžné dny. A mě Vám to vůbec nedocházelo.  Prostě jsem makala, zajišťovala, zvelebovala, pečovala a asi podvědomě čekala, až přijde to hezké, až se uzdraví a zapojí se ...

Jednoho zářijového dne, kdy jsem padala samou péčí na hubu a on si četl knížku a u toho popíjel vínko, mi to došlo. Že už je dávno fit, měl by fungovat a mělo by to být ve vztahu krásné, láskyplné a POZITIVNĚ znát. Večer jsem se ho šla zeptat, co se děje. Nechtěl nic probírat, rušila jsem ho u televize. Zkusila jsem to tenkrát jinak - nezačala jsem tím, co mi vadí, ale zeptala jsem se ho, jestli je něco, co vadí jemu? Upřímně, nečekala jsem, že by mu mělo něco vadit a už vůbec ne něco zásadního. Vše bylo zajištěno - domácnost, firma, možné i nemožné. Samozřejmě stejně tak i naše společné 13náctileté dítě. 

Ano, kromě muže v rekonvalescenci, domácnosti a firmy jsem k tomu měla ještě ve vlastní péči nezletilé dítě. A i k němu měl stejný přístup jako ke mě. Bez zájmu, lásky ...

A tak si představte, že na mou otázku, jestli je něco, co mu vadí, se na mě opravdu nehezky, naštvaně, nepřátelsky podíval a odpověděl: " Já už si dlouho říkám, proč my dva spolu vlastně jsme!".

I dneska, když to píšu, se mi svírá hrdlo a jsem stále v šoku. Já vám nevím, proč se mnou tedy byl?! Vždyť mohl jít, nikdo ho nedržel. Mohl si nemocnou nohu, chemoterapii, rekonvalescenci prožít  někde jinde!

Nemohla jsem uvěřit těm slovům. A doslova mi spadla brada. Seděla jsem v šoku, konsternovaná první větou, za kterou vzápětí přišla hned druhá věta: "Mám k tobě nespočet připomínek!".

A to mi stačilo. Víc nebylo potřeba si vzájemně už sdělovat. Dvakrát spadlá brada byla pro mě až dost. A tak jsem vstala, odešla do ložnice a asi pátý den poté jsem se i s dítětem stěhovala.

PS: A představte si, nebylo to přijato dobře! Člověk by řekl, že by se mu mělo ulevit, přinést mu to radost, když to se mnou bylo tak děsné. No a zase špatně! Já jsem se prostě ničím nezavděčila.